Tajfun

Je neděle okolo jedenácté dopoledne. Zpod peřiny koukám směrem k balkónu a za zataženým závěsem předpokládám silný déšť. Je to tak. S krátkou dvacetihodinovou přestávkou prší nepřetržitě už od pátku 13., tedy deset dní. Přesně v období, kdy jsem neměla práci a plánovala vyrazit někam do přírody. Jsem mrzutá a nic se mi nechce. Znovu se zabalím do peřiny. Přemlouvám sama sebe, že si musím vynahradit ty včerejší čtyři hodiny (ne)spánku, ale z postele mě vytáhnout povinnosti. Za chvíli se mám sejít s paní Fudžisaki a pak do práce.

Najedeno, převlečeno, zabaleno. Poslední kontrola mobilu. Zpráva od paní Fudžisaki.

„Dobrý den, tajfun se blíží. Neodložíme raději náš sraz na jiný den?“

Ano. ANO!

„Promiňte, že píšu tak pozdě. Můžete ve středu večer?“

„To by šlo. Tak ve středu. Doufám, že dneska nebudete muset jít do práce.“

Hlavou mi projel včerejší mail od šéfa: Dejte mi vědět, jestli zítra dorazíte. Tajfun má sice přijít až k pondělnímu ránu, ale možná kvůli silnému dešti nebo větru bude pro vás náročné dojít do práce.

Kéž bych mu tehdy odepsala, že bych raději přišla jindy. Ale to ze mě mluví strach.

9.10.2017, 0:30

Pára z hrnku i otevřené termosky je proti šedé kovové stěně stolu krásné vidět. Stoupá až ke kovové poličce, o kterou se odráží a roztahuje se do délky i šířky. Je to uklidňující. Drbu se ve vlasech, na obličeji i zádech. Jsem nervózní. Koukám se na mobil, jestli mi přítel nenapsal něco o jeho výletu v Číně. Nic. Takže jsem odkázaná něco o sobě sepsat.

Je mi 23. Studuju na fildě a právě jsem na půl roku v Tokiu. Co tu dělám? Oficiálně se učím japonštinu spolu s cizinci. Ve skutečnosti ale vůbec nevím, co tu dělám, mám dělat nebo budu dělat. Nějaké vágní i určité cíle mám, nicméně mi nepřipadají dostačující. Mám snad vysoké požadavky?

S přítelem jsem už přes dva a půl roku. Můj nejdelší vztah. Ovšem polovinu času jsme trávili od sebe – já v Japonsku, on v Číně. Děláme si z toho legraci, i když nás tenhle humor už přestává bavit. Přesto neustále vymýšlíme další a další způsoby, jak strávit co nejvíce času v našich oblíbených zemích.

V Tokiu jsem už podruhé, předtím jsem tu byla rok, teď jen 5 měsíců. Je to zvláštní pocit, obzvlášť protože jsem na úplně stejném místě. Bydlím sice o pár metrů jinde, ale cesta do školy je stejná, obchody, ve kterých nakupuju, jsou stejné, ulice i domy se nezměnily. I když se tu všechno hýbe, nejen zásluhou zemětřesení, zároveň jakoby se vše zastavilo. Nebo je to jen moje představa?

Za chvíli to už bude měsíc, ale ještě jsem si úplně nezvykla. Myslela jsem, že když to tu přeci znám, udělám tra la lá a budu veselá. Tra la lá jsem sice udělala, veselí se taky sem tam objevilo, přesto trpím stále menší depkou. Důkaz toho, že ať je člověk kdekoliv, žádné problémy to neřeší, nic se nemění.

Očima tikám z Word dokumentu na čas a říkám si, že bych měla jít spát. Zítra škola od rána až do šesti. Jo, chce se mi do postele, ze spánku mám v téhle depce největší požitek, ale zároveň cítím vnitřní potřebu zůstat u obrazovky a něco ťukat. Psaní, moje nejsilnější zbraň proti neklidu, nervozitě, depce, sklíčenosti, smutku a bůh ví čeho všechno ještě. 

Tour de kolej

 Studuji japanologii na Karlově univerzitě, ale japonsky se učím už od čtrnácti.

Celé roky sním o tom, že budu jednou studovat v Japonsku. Konečně se podařilo, vybrala jsem si Univerzitu Waseda a odeslala přihlášku.

Je červen. S napětím několikrát denně kontroluji mail. Stále nic. Propadám neklidu. Už by mi měli odpovědět. Hurá! Zpráva z Japonska, přijali mě a dostala jsem i stipendium. Jedu na rok do Tokia! Nadšeně skáču po pokoji. Koukám se na mapu. Univerzita je ve čtvrti Šindžuku, 新宿, skoro v centru a kolej, kde bydlím, je hned vedle.

A tak v září vystupuju na letišti Narita, 成田, blízko Tokia. Jsem tady.

Kolem dokola Tokiem

Tak už jsem tu skoro dva měsíce. Skoro DVA MĚSÍCE! To to uteklo. Škola dávno běží, úkoly jdou stěží, testy jsou přítěží … Ale! Jízda na kole osvěží. Kde že jsem vzala kolo?

Nejsem první, kdo se octl na Wasedě – univerzita, na které studuju. Rok přede mnou tu byl Matěj, což je člověk, který mi ušetřil hodně nervů, jež teď mohu investovat do učení – se vším pomohl, o všem informoval, vždy na drátě – a který tu v Tokiu vlastnil kolo. Když odjížděl nazpět do Čech, vznikla tato situace:

„Mám tu kolo. Nechceš?“

„Chci!“

Tak jsem se stala hrdou kolovou majitelkou. Vlastně ne tak docela. Nejdřív jsem musela zaplatit a vyřídit papírování. Ano, papírování! Japonci jsou byrokratický hovádka. Pokud si pořizujete kolo z druhé ruky, je zapotřebí vyplnit formulář o předání kola novému majiteli, formulář o registraci kola v cykloobchodě, za níž se platí 100 Kč, a v mém případě i formulář o povolení parkovat na pozemku koleje. Jestli si kupujete kolo nové, stačí jen ty poslední dva. A pak můžete zvesela drantit! Jéééj. To byla aspoň moje představa. Ve skutečnosti jsem si tu už párkrát kvůli tomu svému miláčkovi (nemyslím Petra) musela trhat vlasy …